Bolo to niekedy po Nežnej revolúcii.
Po skončení koncertu v Bratislave. Nepamätám sa už presne, niekedy v roku 1990.
Na koncert som išiel s bratom Mariánom. Tiekli mi slzy od šťastia, keď medzi vybrané pesničky zaradil aj Zkoušku dospělosti. Po skončení koncertu sme zašli do miestnosti, v ktorej sa Karel Kryl nachádzal.
Povedal som mu, že som jeden z tých, ktorí ho požiadali o motto k stužkovej v roku 1985.
Za krátky čas som mu stihol vyrozprávať príbeh, ako to bolo, keď sme telefonovali do rádia Slobodná Európa. Na záver mi dal poštovú adresu, a ja som mu obšírnejšie napísal v listoch.
Od neho sa mi zachovala len jedna fotografia a jeden pozdrav, ktorý je z 23. 8. 1990. Bol zaslaný v Prahy.
V pozdrave sa nachádza báseň.
Podvacáté už v Mníšku číšku zvedám, Frajersky sčítám prohry s výhrami,
Malíčky dam a prsteníky nedam;
Xantipy maje, Dulcineu hledám,
Morálka vepsí – roubík do tlamy.Poprvé? Posté? Lež se nepočítá,
Faleš je mincí, podlost inkasem!
Má paměť leč mi každé ráno skýtá
Xylofon sklínek zpod Svatého Víta;
Možná si taky cinkne s Pinkasem.Pozvedni pohár! Uvěř na zázraky:
Filuta lupič chytí zloděje,
Morová rána sklátí vlkodlaky.
Xerxes je v pánu – Leonidas taky:
My – ještě žijem! Taky naděje…
Podpis: Karel Kryl
Z listu:
Milý Lemmy, děkuju za obsáhlý list. K odpovědi jsem se nedostal; mám – a měl jsem dost práce v rádiu i v Československu. Bohužel jsem na revoluci spotřeboval celou starou a novou dovolenou – i nahradní volno, nastrádané po léta. Ale stálo to za to. Doufám, že Tě tahle maličkost zastihne už doma; vítám tě v civilu – tentokrát opravdu. A snad brzo nashledanou. Zatím aspoň stisknutí ruky.
Tvůj Karel
